Pavel Ryšavý: Vždycky jsem chtěl být novinář.

0
166

Chodit na hokejová utkání, dělat rozhovory se známými hokejisty, psát pro sportovní deník… Pro většinu hokejových nadšenců vysněné zaměstnání, které se však málokomu vyplní. Jedním z těchto šťastlivců je i Pavel Ryšavý. Žurnalista, jenž už několik let zásobuje čtenáře deníku Sport informacemi právě z hokejového prostředí.


V současné době jste v rámci české žurnalistiky známou tváří. Kde můžeme hledat počátek Vaší cesty? 

Všechno to začalo tím, že mě vyhodili z vysoké školy (smích). V Pardubicích, na fakultě ekonomicko-správní jsem se nepohodl s inženýrkou Volejníkovou na makroekonomii a prostě jsem ve druhém ročníku opustil vysokou školu. Když jsem pak přemýšlel co dál, tak jsem uviděl inzerát v Orlickém deníku. Hledali tam sportovního redaktora, což jsem vždycky chtěl dělat. Já se už od gymplu hlásil na žurnalistiku. Tam ale nějak usoudili, že tam ten talent není, takže tam jsem se nikdy nedostal. Proto jsem pak začal psát pro Eurofotbal a podobné internetové weby. Takže se dá říct, že jsem šel tou cestou odspoda. Myslím, že z mého pohledu je to možná lepší než „žurna“, protože občas potkávám lidi ze žurnalistiky, kteří sice vědí, kdo je to Neruda, ale nenaučí je tam psát. Já jsem si prošel tou praxí a dostal v uvozovkách přes hubu od těch starších, zkušenějších redaktorů. Byl jsem vlastně 3 roky v okresním deníku, 5 let v krajských novinách, a teprve pak jsem začal dělat něco pro „celostát“, přičemž vše vyvrcholilo deníkem Sport. Každopádně mohu říct, že pro mě byla hrozná škola dostávat takové lekce.


Můžete vypíchnout nějakého člověka, který vás hodně posunul? 

Když jsem přišel do Orlického deníku, tak jsem jim řekl, že chci psát o NHL. Samozřejmě, že se na mě koukali jako na naprostého tatara (smích). Každopádně klíčovým člověkem pro mě rozhodně byl Karel Pokorný, který už bohužel zemřel a byl to můj první šéfredaktor, takový další táta s hodně hlubokým hlasem, který mi věřil a žehlil moje kopance. Po čase jsem v Praze objevil další důležitou osobu – Vítka Čermáka. I jemu jsem se svěřil s touhou psát o NHL, a on mi na to odpověděl, že mi bude říkat jak psát a co psát, respektive jakým stylem. Já jsem mu pak posílal články o NHL, která mě hrozně bavila. No a on mně to vždycky hrozně zdrbal a seškrtal, ale s tím, že mi radil, abych dělal víc odstavců, kratší věty a postupně se mnou takhle pracoval. To pro mě byla asi první velká škola. Tou druhou pro mě byl pán, který se jmenuje Leoš Dragúň. To byl tenkrát šéf sportu ve Východních Čechách a vždycky večer se mi na mobilu zobrazila věta: „tady Dragúň, mám připomínky“. Načež mi hrozně vynadal, co tam mám všechno blbě (smích). Ono když vám je okolo 24 let, tak si říkáte jak to máte božský, vždyť je to všechno dobrý, co si to vymýšlí… No ale když to pak čtete zpětně, tak si říkáte, že měli fakt pravdu.. a když si na to přijdete, uznáte to, tak pak vás to někam posune. Takže největší lekcí a posunem pro mě byli právě tito tři lidé, kteří mi zároveň dávali trošku kouř.


Co váš žurnalistický vzor? 
Mně se vždycky líbilo jak psal Míra Horák. To je pro mě špička. Nevidím v Česku lepšího novináře, než je on. On umí psát vtipně, rychle, neotřele, dělá fantastický rozhovory. Také se mi vždycky líbil Karel Knap z Mladé Fronty, což je taky velký novinář.


Proč píšete zrovna o sportu? Sportoval jste jako mladý?

Ano, dlouho jsem hrál fotbal a vždycky jsem chtěl být novinářem. Teda původně jsem chtěl být komentátorem, asi jako každý kluk, co se zajímá o sport. Takže jsem napsal několik e-mailů Jaromíru Bosákovi, Robertu Zárubovi a ani jeden mi nikdy neodpověděl samozřejmě.. (smích). Myslím, že hodně lidí to dělalo taky. Párkrát jsem napsal i do České televize, že bych tam chtěl dělat, ale to taky nikdy nedopadlo. To samé bylo i v případě Sportu. No ale nějakým tím postupným vývojem se to vyvinulo tak, že jsem se právě až do deníku Sport dostal.


Vzpomenete si na svůj první rozhovor?

To asi úplně nedám, ale určitě to byl nějaký trenér fotbalového krajského přeboru, protože se vždycky dělaly ohlasy na úterní stranu, takže jsem je obvolával s tím, aby mi řekli něco o zápasech.


Pracovala nervozita?

Jako blázen.. protože to se dělalo přes pevnou linku s hlasitým odposlechem, kdy vás slyší celá redakce. Sedí tam těch 5 lidí a víte, že oni dělají, že pracují, ale ve skutečnosti vás poslouchají. Takže to bylo strašný. Ale pomáhal jsem si klasicky zápisky na papíře a vlastně to dělám doteď, protože příprava na rozhovor je vždycky hrozně důležitá. Zažil jsem i lidi, kteří si sednou na rozhovor ve stylu „já jdu dělat rozhovor a ono to nějak dopadne“. To ale umějí jen esa typu toho Míry Horáka, ale já prostě potřebuji mít i ty poznámky na papíru, ať vím odkud to jde, kam to jde. Aby to pak ve výsledku vypadalo přirozeně, tak s tím už si trochu pohrajete, ale potřebujete scénář.


Takže příprava na rozhovor je velmi důležitá…

Je to velmi důležité. Já třeba říkám, že rozhovor je takový maraton. Když si to tak vezmete, tak běžet umí každý blbec, ale ten maraton taky neuběhne každý. Rozhovor je svým způsobem taky vlastně strašně jednoduché, že… budete si povídat o tom co nás baví.. o hokeji.. ale pak zjistíte, že ono to taky není tak snadný. Například ti fotbalisté nebo hokejisté za ten život absolvovali spousty rozhovorů, takže není jednoduché se jich neptat na to, na co už odpovídali stokrát. Někdy se tomu nevyhnete, ale i to souvisí s přípravou.


Jako novinář musíte počítat i s kritikou. Jak ji vnímáte?

No… na začátku, když jsem nastoupil do Sportu, kde jste víc vidět, tak to byl takový nezvyk. To z toho důvodu, že když jsem ještě psal v deníku, tak tam jsem žádnou kritiku nezaznamenal, protože tam nebyla žádná diskuzní fóra, nebo byla, ale nikdo pod ně nepsal. V tom Sportu už po vás ale chtějí názor a blog, což znamená, že se musíš vůči něčemu vymezit a mít jasný názor. No a pod to vám samozřejmě lidi napíšou jaký jste idiot. Používají tam šílený nadávky a v tu chvíli, kdy jsem tam nastoupil, tak mě to mrzelo. Ale je to podobné jako u sportovců… tohle nemůžete číst. Nebo můžete to číst, ale nesmíte si to brát nějak doslova. Já mám třeba rád, když mně někdo napíše mail. Když se někomu něco nelíbí a myslí si, že je můj názor špatný, tak já mu na to rád odepíšu. A pokud ten člověk má rozumný argument, tak řeknu jo, spletl jsem se, mám špatný názor. Protože když má někdo lepší argument než já, tak názor se změnit může, postoj ale nikoliv, když vyznáváte nějaký hodnoty.


Přerostlo to někdy v osobní konflikt?

To nikdy. Ale jednou jsem byl upozorněn kamarádem, že se o mně psalo na fanouškovských stránkách v tom stylu, co všechno mi Ondřej Šebek koupil a zaplatil, protože o něm píšu v pozitivním slova smyslu a nekritizuji ho. A je pravda, že to mě tehdy opravdu dostalo, ale že by za mnou někdy někdo z fanoušků přišel, a řekl mi, že píšu kraviny, tak to se nestalo. To spíš vám zavolá daný sportovec, když o něm napíšete něco blbého a chce si to vyříkat. To je taky nepříjemné, ale pokud ten názor máte a stojíte si za ním, tak byste měli být schopní se o tom bavit.


Máte nějaký výjimečný rozhovor, na který určitě nezapomenete?

Se Zbyňkem Kusým. Já jsem ho jednou dokonce poslal do nějaké soutěže, kde jsem za něj dostal i ocenění, ale to nebylo kvůli tomu jak jsem ten rozhovor vedl já, ale kvůli tomu jak on odpovídal. On totiž mluvil hrozně zajímavě. Bylo to o práci hokejového generálního manažera v Česku a porovnával to s tím jaké je to v Americe. My jsme se bavili poměrně často a občas si na ty hovory s ním vzpomenu, poněvadž to pro mě byla taky velká lekce. On vždycky říkal: „pane Ryšavý ty vole“… vždycky na mě hrozně vylétl, ale pak se zase okamžitě zklidnil. Pamatuji si, že měl v rohu kanceláře golfové hole a vždycky říkal, že je o nějakého novináře přerazí (smích). S ním to bylo vždycky hrozně hezký.


Máte hráče se kterými děláte rozhovory vyloženě rád?
Těch je, hromada… Třeba Jakub Kovář, Tomáš Nosek, Lukáš Radil… Je jich opravdu moc a nerad bych na některé zapomněl. Za zmínku ale určitě stojí i Radek Smoleňák, Petr Koukal nebo Tomáš Rolinek.


Stala se vám během rozhovoru i nějaká zajímavá příhoda?

No občas se tak stane, že si přijdete na rozhovor, nahrajete si ho na mobil, přijdete domů a tam zjistíte, že tam 40 minut není. Někdo mi na to řekne, že si to snad člověk pamatuje, ale já to potřebuji mít nahrané.

Co nejhorší rozhovory? 
Nejtěžší je to určitě hned po zápase, kde nemám po ruce přípravu, plus ten člověk, se kterým se bavíte, je zničený, nebo nějakým způsobem emočně vybitý. Pak je těžký se ptát na nějaké věci, zvlášť když se musíte ptát i na ty nepříjemné věci, to je pak hodně blbé. Hůř se také dělají rozhovory s vyloženě mladými kluky, kteří z vás mají strach a bojí se toho, co řeknou. U nich je těžké je nějak otevřít, ale to je naše práce to zkusit rozvázat. 


Jak je těžké se dostat na rozhovor k takovým osobnostem jako je Jaromír Jágr nebo David Pastrňák?

Ano, je to těžký. Ale na druhou stranu i tito výjimeční hráči jsou normální v tom smyslu, že dají rozhovor i někomu z regionálního plátku. Samozřejmě to musí být ve vhodnou chvíli v kombinaci se slušnou žádostí. Může se ale taky stát, že jim můžete posílat žádosti měsíce a neozvou se. To je ale pochopitelné. Třeba takový Messi taky nedává rozhovor každý den, protože ty lidi by ho chtěli každý den. Je ale jasné, že on taky nechce mluvit neustále, zvlášť když se ho ti lidé dokola ptají na to samé.


Pokud se nemýlím, tak ke každému žurnalistovi patří i síť kontaktů. Jak je důležitá? Jak dlouho se tvoří?

Je obrovsky důležitá. Tu nepřestanete budovat nikdy. Nejhorší je na si na tom začátku vybudovat takovou pozici, aby vám lidé věřili, aby věděli, kdo jste a zároveň vám řekli třeba i něco bokem. Je velmi důležité, abyste se dostali k informacím. Je také potřeba, aby vás znali agenti. Když chcete rozhovor třeba s hráčem co je za mořem, tak není dobré je neustále otravovat. Když se hráč neozve, tak je lepší se domluvit právě s agentem a nebombardovat hráče s žádostmi o rozhovor.


Co byste jako už zkušený novinář poradil těm začínajícím? Jaké by měl mít předpoklady?

Jedním z hlavních předpokladů je určitě častá četba. To samé platí o psaní. Klidně už od střední školy psát pro všelijaké weby a vypsat se. To je hodně podstatná věc. Důležité také je shodit hřebínek a poslouchat lidi, když vás za něco budou pérovat a snažit se z toho poučit. Stále si myslím, že je dobré jít cestou odspoda. Jak jsem už řekl. Znám hodně lidí, kteří zamířili hned po škole do celostátních novin a nemyslím si, že by byli úplně dobří. Domnívám se, že často lidem pomůže, když se vypíší někde, kde mají prostor na to udělat chyby, ale zároveň se to nedostane k tolika lidem. Tím se člověk vytrénuje, vycvičí a to je pro dotyčného jenom dobře. 


Odložme novináře Pavla Ryšavého a podívejme se na fanouška Pavla Ryšavého. Určitě máte nějaké oblíbené týmy a sympatie.

Tohle je velmi těžké. V této práci se opravdu odnaučíte fandit. Sice píšu o hokeji, ale i tak se třeba rád podívám na fotbal. Nicméně když hraje třeba český nároďák, tak já to neprožívám, protože tou prací jsem už tak otupělý, že i když tomu nároďáku fandím, tak já si nezařvu gól, protože mně to prostě nejde. Možná se tomu těžko věří, ale je to tak. Když jsem ještě chodil na základku, tak jsem fandil Vítkovicím, protože jsem si jednou koupil balíček kartiček a byl tam Roman Ryšánek. Takže v tu chvíli mi byly Vítkovice nějak sympatické a začal jsem jim fandit. Ale postupem času to přejde všechno do takového neutrálu. Vždycky jsem měl rád NY Rangers, ale že bych jim vyloženě fandil, to se říct nedá. Já se spíš koukám na ten hokej tak, že mě baví. V každém týmu si najdu příběh, nějakého hráče, který mě baví, na kterého se rád koukám, ale to je tak vše. Mě i mrzí, že neumím fandit. Třeba až půjdu do důchodu, tak se to pak ve mně někde objeví.


Takže osobní sympatie pro vás nejsou problém? 

Musím říct, že těžké to je ve chvíli, kdy se s daným člověkem znáte víc, jdete s ním i na kafe… tak tam je těžké udržet tu objektivní linii. Já osobně si myslím, že mezi hokejisty nemám kamarády, spíš známé, protože mít tam kamaráda, tak by člověk nemohl být objektivní.


Co Vaše ambice do budoucna?

Já jsem vždycky chtěl jet na Olympiádu, na mistrovství světa a chtěl jsem dělat ve Sportu… no a to klaplo. Já teď úplně nevím. Asi to dělat lépe. Já si myslím, že by měl být vždycky důležitý ten příběh, respektive člověk, o kterém se píše, nikoliv novinář. Zároveň bych se chtěl naučit, aby ty články byly přirozené, dobré…


Co třeba rozhovory s hvězdami NHL? 

Takhle… já vím, že nikdy nebudu mít takovou síť, abych si mohl face to face popovídat s Joe Thortonem nebo Brentem Burnsem, takže budu rád, když si takhle sednu s Filipem Zadinou nebo s Martinem Nečasem. To by mohl být teď takový můj cíl. Ať mi telefon za 10 let zvednou takový hráči jako Martin Nečas, Martin Kaut, Filip Hronek… To by bylo skvělé.


Děkujeme za rozhovor! 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here